Info A-Z

  Velikonoční zvyky a historie

Velikonoce
Co všechno se skrývá pod pojmem Velikonoce?
Dnes je chápeme jako křesťanskou oslavu, která se nenápadně prolíná s velmi silně zakořeněnými pohanskými zvyky, oslavujícími znovuprobuzení přírody k životu po dlouhé zimě. Jsou to tedy svátky radosti, počátku úrody a naděje, kterou by mělo následující období lidem přinést.


Původ a datum Velikonoc

Oslavy Velikonoc sahají daleko do minulosti. Vycházejí z židovské slavnosti zvané pesach - uchránění (odtud řecké a ruské pascha) na počest vysvobození Židů z egyptského otroctví.
Křesťané se však svou oslavu Velikonoc od židovského svátku pesach snažili odlišit a v jejich pojetí se slaví zejména Kristovo zmrtvýchvstání.
S obdobnými svátky se setkáváme i u pohanů, kteří v tu dobu slavili příchod jara. Jejich oslava byla provázena velkým množstvím zvyků a rituálů, které se v jen málo pozměněné podobě dochovaly do dnešních dnů. Etymologický význam slova Velikonoce je možné vysledovat ve výrazech "veliká noc" - noční slavnost (dochovala se u východních církví). Německé a anglické pojmenování Velikonoc - Ostern a Easter - připomíná starogermánskou bohyni jara a plodnosti Ostaru, jejímž protějškem byla slovanská Vesna.

Stanovení data Velikonoc

Na Nikajském koncilu r. 325 bylo rozhodnuto, že Velikonoce mají připadnout na první neděli po prvním jarním úplňku po jarní rovnodennosti. Jejich datum tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem. Nejpozdější Velikonoce byly 25. dubna v roce 1943, nejčasnější Velikonoce byly 22. března v roce 1818. První tabulky v českých zemích s výpočtem Velikonoc sestavil známý pražský hvězdář Jan Kepler. Letos připadá velikonoční pondělí na 24. března 2008.


Postní neděle a jejich názvy

Velikonoce jsou v Čechách vyvrcholením 40 denního postního období, které přichází po veselém masopustu a začíná Popeleční středou. Popeleční středa je poslední středa před 1. nedělí postní. O Popeleční středě se světí popel z ratolestí, které byly posvěceny minulý rok na Květnou neděli. Tímto popelem činí kněz věřícím na čele kříž se slovy: "Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš." Na Popeleční středu se nesmělo příst a šít - věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví - aby se sekera později nesvezla z nohy. Ani drát peří se nesmělo - štípaly by blechy.

Neděle v době půstu mají svá zvláštní jména:

1. neděle postní (Invocabit) - 10. 2. 2008
Černá - ženy oblékaly černé šátky, matky pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady - děti věřily že jim je nadělila liška, někdy také Pytlová, Pučálka nebo 1. Liščí neděle

2. neděle postní (Reminscere) - 17. 2. 2008
Pražná - pražila se obilná zrna, z nichž se připravovalo jídlo pražmo a polévka praženka, také Černá, Samometná

3. neděle postní (Oculi) - 24. 2. 2008
Kýchavná - lidé si přáli navzájem, aby nekýchali, neboť věřili, že kýcháním začíná mor - zdravili se navzájem "Pozdrav tě Pánbůh! a Pomáhej Pánbůh!"

4. neděle postní (Laetare) - 2. 3. 2008
Družebná - družba spolu se ženichem chodívala tuto neděli do domu, kam chtěli o pomlázce přijít na námluvy, také Družbadlná nebo Družbadlnice, Liščí, Středopostní, Růžová

5. neděle postní (Judica) - 9. 3. 2008
Smrtná - ze vsi se vynášela slaměná Smrtka (Mařena, Mořena, smrtholka, Morena, Čaramura) - loutka ze slámy, která se házela za vsí do potoka

6. neděle postní (Palmare) - 16. 3. 2008
Květná - také Beránková, Palmová, slavila se památka vjezdu Krista do Jeruzaléma, světí se kočičky - jívové proutky, nosí se " líto" (zelená ratolest zdobená barevnými fábory a bílými nebo barevnými skořápkami - lítečko nosívala děvčata a s přáním po domech zpívala: "Květná neděle, kdes tak dlouho byla...", vymetají se světnice - aby všechna havěť zahynula a z domu zmizela (Pryč hosti bez kostí! - švábi atd.), v některých krajích věří, že by měl mít tento den člověk na sobě něco nového - aby ho nepokakal (nebo mu neublížil) beránek


Velikonoční týden
 
Poslední týden postu se nazýval Pašijový, Svatý, též Veliký. Hned po Květné neděli začíná v domácnostech velký úklid a přípravy na velké svátky.

Pondělí - 17. 3. 2008
před Velikonocemi se nazývá Modré pondělí (Modrý půndělí) - název je odvozen od látky, která se ten den vyvěšuje v kostele

Úterý - 18. 3. 2008
se říká Šedivé (Šedivý houterý) - bylo bez zvláštních zvyků

Středa - 19. 3. 2008
před Božím hodem se nazývá Sazometná středa. Tento den se vymetaly komíny. Někde též nazývaná Škaredá středa. Lidé se neměli mračit, jinak by se škaredili každou středu v roce. Je to den, kdy Jidáš zradil Krista - škaredil na něj.
Těžiště Velikonoc je v následujících třech dnech: Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, které jsou od II. vatikánského koncilu pojaty jako jeden celek - Triduum sacrum - svaté třídenní. Velikonoce vrcholí slavností Zmrtvýchvstání Páně na Bílou sobotu nebo jako noční slavnost vyústí na Hod boží velikonoční.

Čtvrtek - Zelený čtvrtek - 20. 3. 2008
název je snad odvozen od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, kopřivy, různé druhy zelí) aby byl člověk celý rok zdravý.
Naposledy zazní kostelní zvony, pak umlknou až do Bílé soboty = odlétají do Říma. Místo zvonů se ozývají klapačky a řehtačky.
Ze země se rámusem vyhánějí zlé síly, které moří mladé osení. Děti s velkým nadšením procházely krajem s nejrůznějšími klapačkami a řehtačkami, s pojízdnými drnčícími trakaři - magickými napodobeninami pluhů. Lidé se omývali rosou nebo v potoce, pojídali pečivo pomazané medem, tzv. jidášky. Při mši na Zelený čtvrtek omýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům, stejně jako Kristus apoštolům při Poslední večeři.

Pátek - Velký pátek - 21. 3. 2008
(Bolestný, Tichý) je dnem hlubokého smutku.V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován. Nekonala se mše a při bohoslužbě se pouze četly texty a zpěvy. V kostelech se upravoval "Boží hrob", předváděly se pašijové hry. Procházela se křížová cesta na památku Ježíšova utrpení a bolesti. Tento den lidé vstávali před východem slunce, aby se omytím v potoce či řece uchránili nemocí a bolestí.
Věřilo se, že se země otevírá, aby vydala poklady. Ten den se podle pověsti otevíral i památný Blaník.
Byl to den bez práce, nepilo se mléko, nejedla se vejce, kuřáci nekouřili, chlapci vrkali a klepali ve tři hodiny odpoledne. Tento den se nesmělo prát, neboť pradleny říkaly že by namáčely prádlo do Kristovy krve - velký pátek je svátkem vody. Pátek byl také dnem čarodějnic - lidé věřili že kdyby čarodějnice získala nějaký jejich předmět (pramen vlasů, kravské chlupy, hrnek mléka), mohla by je pomocí takového vontu uhranout, naplnit ho zlou energií a kletbou a ukrýt ho někde ve stavení nebo v chlévě - pak by se začaly dít hrozné věci - lidé by onemocněli, krávy by dojily krev, ovocné stromoví by zasychalo.

Sobota - 22. 3. 2008
poslední postní den byla Bílá sobota (Veliká, Provodní), kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu. Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoslužba - tzv. vigilie (bdění).
Dopoledne se před kostelem pálil a světil oheň (pálení Jidáše), který si hospodyně odnášely na polínku domů, chlapci naposledy hrkali s koledou.
Večer všichni v kostele vítali Krista, jenž vstal z mrtvých. Z "Božího hrobu" se vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a Kristova socha nebo obraz, které se nesly ve slavném průvodu vzkříšení. Vrcholí velikonoční slavnosti - vigilie. Přichází Veliká noc, po níž vznikl název celých svátků, při níž se oslavuje Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zvony se vracejí z Říma. Také se omývaly obličeje sněhem nebo studenou vodou - aby byli lidé po celý rok zdraví.
Tak jako se chodí o Vánocích na jesličky, chodili se Pražané před 100 lety dívat na Boží hrob připravený vojáky v kostele u Prašné brány (dnes zrušen). Hrobem byla umělá skála, v níž leželo Kristovo tělo, kolem stály čestné stráže a byly rozmístěny různé zbraně, dělové koule. Po církevní slavnosti byla vystřelena salva a následovala přehlídka s doprovodem pražských vojenských hudeb.

Neděle - 23. 3. 2008
Boží hod velikonoční - 1. neděli velikonoční se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, chléb, vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Kdokoli přišel do stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu. Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a holoubata, předem posvěcená v kostele.
Den vzkříšení Ježíše Krista.

Pondělí - 24. 3. 2008
o Velikonočním pondělí, zvaném také Červené (podle darování červeného vejce), Mrskaný pondělek, Pomlázkové hody se nekonaly liturgické úkony, chodilo se však na pomlázku, původně ještě pohanský magický obřad k zajištění plodnosti a zdraví, jehož se účastnili dospělí - muži z žen čerstvými metlami (pomlázkami) vyháněli nemoci a polévali je mocnou živou vodou - za tuto službu se jim ženy odměňovaly zdobenými vejci jako příslibem skrytého, budoucího života. Někteří odborníci se domnívají, že šlehání a polévání žen je vlastně symbolickým aktem oplodnění.
Později se stal tento den hlavně zábavou pro děti, mládež ale i dospělé. Dodnes mládenci chodí za děvčaty dům od domu s vlastnoručně vyrobenými nebo koupenými pomlázkami splétanými z různého počtu vrbového proutí, které jsou na koncích zdobené pestrobarevnými stuhami. Malí i velcí koledníci dostávají od vyšlehaných dívek zdobená vajíčka, malé sladkosti nebo velikonoční perníčky. Zvláštní pozornost si zaslouží i rýmované říkačky "velikonoční koledy", které obvykle celý rituál koledování provázejí. A tak se "koleda" říká tomu, co si koledník vykoleduje, samotné obchůzce, ale koleda je zároveň i zmíněná říkanka. Koledování (vánoční i velikonoční) se církev snažila zakázat, ale bez úspěchu - tento pohanský zvyk byl a je mezi lidmi příliš hluboce zakořeněný.

V Praze se v následující dny konaly slavnosti na uvítání jara. V úterý po Velikonocích mezi Bubenčem a Letnou směrem k Podbabě pořádali příslušníci řemesla krejčovského slavnost, která se nazývala Slamník neboli Štrozok. Slamník z bílého plátna s vyšitým obrazem mládence a panny byl zavěšen na břízku a ozdoben květinami a rašícími proutky. Konal se průvod příslušníků cechu krejčovského, v němž se na tyči nesl ozdobený slamník a tančilo se na volném prostranství nebo v hospodě v Císařském mlýnu. Následující den ve středu se konala ve Vršovicích a Nuslích známá slavnost cechu ševcovského - Fidlovačka. Středem slavnosti byla ozdobená májka, smrk nebo jedle, opět se konal průvod a tančilo se.

První neděle po Velikonocích se nazývá Bílá neděle - Provodní (také vodsprovody, probůdky, prabůdky - etymologický slovník tvrdí že se tento den konaly průvody novokřtěnců ke kostelu, nebo pojmenování souvisí s vynášením - vyprovázením Mořeny = zimy). Toho dne novokřtěnci naposledy nosili bílý šat. Neděle je často den prvního svatého přijímání.

Sedmou nedělí po Velikonocích, nazývanou Hod Boží svatodušní - Seslání Ducha svatého, začínají letnice.


Velikonoční symboly a zvyky

Velikonoce, stejně jako Vánoce, provázelo a stále provází nepřeberné množství pohanských i křesťanských zvyků, které se někdy zcela prolnuly. Většinou však velikonoční zvyky vycházejí z podstaty života rolníka na zemědělském venkově - byly to svátky jara, kdy se příroda opět probouzela k životu a různými obřady bylo potřeba zabezpečit úrodu a zdar nově nadcházejícího zemědělského roku - to jsou tedy Velikonoce lidové. Dále je možno rozlišit Velikonoce křesťanské a měšťanské. Česká pomlázka zůstala křesťanskými Velikonocemi v podstatě nedotčena.
Nejznámějším zvykem je samozřejmě barvení vajíček a pletení pomlázek - doufejme, že tyto zvyky z naší země nikdy nevymizí.
Téměř zapomenutým zvykem je vysypávání ornamentů na zápraží pomocí hrnku či květináče a písku či vody, nebo zdobení oken květinovými vzory s pomocí seříznutého mýdla - takto se zdobívaly vlnovkami a spirálami průjezdy a zápraží venkovských stavení o velikonočních a svatodušních svátcích, nebo na dožínky a posvícení.

Beránek a zajíček

Dodnes pečeme beránka, který znamená obnovu života a jeho vítězství nad smrtí a symbolizuje památku Krista. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: "Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!" Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy.
Z historických pramenů ale jen ztěží rozeznáváme, zda šlo o maso nebo pečivo. Pravděpodobně se jedla pečeně i piškotové pečivo, v případě masa je to doloženo rituálem "čarování z beránkových kostí". Beránek se dnes peče z těsta a po upečení se ozdobí mašlí.
Zajíček tzv. "ostrházi" - pochází z Německa, k nám se dostal až počátkem 20. století. Je to utajený dárce, který ukrývá dětem velikonoční dárky - nejčastěji vajíčka. U nás nemá tento zvyk velkou tradici, pouze připomíná nadílku lišky o první nebo čtvrté neděli postní - Liščí neděli. Zajíc "nikdy nespí" protože nemá oční víčka - tak může dětem nadělovat dárky. Zajíc je ovšem i symbolem plodnosti, života a štěstí a je spjat s egyptskou a aztéckou mytologií. Velikonočního zajíčka najdeme už v Bibli, kde symbolizoval vše chudé, skromné, pokorné. Býval znázorňován jako bílý zajíc u nohou Panny Marie - symbol čistoty nad tělesným pokušením.

Vajíčka - kraslice

Kraslice patří k magickým předmětům prastarého původu. Vyskytují se nejen na našem území ale i po celé Evropě. Jako symbolu života, plodnosti a růstu se jim přisuzovala nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich obarvením nebo připojením ornamentu. Červená barva přitom hrála asi velmi významnou roli, neboť je to barva krve - tedy života. Rovněž ornament měl symbolický význam. Dodnes se na Slovácku některým motivům říká "znamena" - měla snad zprostředkovat styk s předky a tajemnými přírodními silami. Zdobená vejce se užívala nejen při jarních obřadech, ale také při narozeních, svatbách a pohřbech. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití jejich obsahu, zdobila se od nepaměti vařená.
Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně s velkým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, a proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. Prastarý zvyk dávat velikonoční vajíčko pochází patrně až ze starého Egypta. Ve spojení s lidovou tradicí vznikl pak obyčej zdobení kraslic, který se krajově velmi různí, stejně jako pojmenování - např. straky nebo rejsky. Kraslice je prý slovo východočeské a znamená červené velikonoční vejce. Červené barvě se totiž říkalo "krásná" a kraslice se dříve omalovávaly hlavně červenou barvou. Zvyk zdobení kraslic pochází teprve z druhé poloviny 19. století. Vyfouknutému nezdobenému vajíčku se říká výdumek, jinde poucho.
Ke zdobení vajec se používalo mnoho technik - vosková batika, zdobení ovazováním, reliéfní zdobení voskem, vyškrabování, zdobení slámou, dužinou nebo kováním. U nás se z lidových technik nejvíce zachovalo ovazování vajec gázou, kdy se nejprve k vajíčku přidají jarní květiny nebo lístky, pak se vejce obalí gázou, pevně ováže provázkem nebo nití a uvaří se ve vývaru z cibulových šlupek. To se však týká vajec která se vaří, ne kraslic.
K barvení vajec se dříve užívalo nejrůznějších odvarů - odvar ze šafránu (žlutá), lipový květ nebo kmín (světle žlutá), z kopřivového kořene (citrónově žlutá), cibulové šlupky (oranžová až hnědá), červená řepa (růžová), červené zelí (červená), čaj (světle hnědá), káva (tmavohnědá), špenát nebo mladé žito (zelená), olšové kůrky nebo šištičky (modrá).

Pomlázka

(citace z Ottova naučného slovníku): "... nazývá se starý a velmi rozšířený zvyk velikonoční, při němž mládež obojího pohlaví se šlehává metlami spletenými z proutí vrbového nebo jívového, které bývají často ozdobeny stužkami a strakatými klůcky. Metla, jíž se při tom užívá, sluje též pomlázka, a nazývá se tak i obvyklý dárek velikonoční při šlehání tom - malovaná vajíčka, kraslice. Jest to patrně zvyk symbolický a vztahuje se k omladnutí jarní přírody, jak už samo slovo pomlázka (kmen mlad-) zdá se zkazovati. Šleháním přenáší se symbolicky síla omladné přírody na živou bytost. Z toho možno si vysvětliti, proč se mrskávají zvláště dívky, aby totiž byly stále svěžími, zdravými a veselými, staré panny, aby omládly a k světu se měly, a konečně dobytek, aby byl zdráv a se "pomladil". V některých krajinách jmenují pomlázku mrskačka, šlehačka nebo také šmerkust - šmirgrust (z něm. Schmeckostern). Obdobný význam má "oblévačka", tj. polévání studenou vodou."
Pomlázka je neodmyslitelnou součástí českých Velikonoc, přesto se podle zpráv z konce 19. století místy v jihozápadních a jižních Čechách s pomlázkou na koledu nechodilo - děti koledovaly červené vejce bez mrskání. Na Budějovicku pamatují velikonoční koledování vajec s berany - nápadně vysokými svazky prutů, svěcenými na Květnou neděli. Na Chodsku zase nekoledují ale dynují - šlehají spletenými proutky. Jak je vidět, použití pomlázky se krajově velmi lišilo. Také názvy se různí: houdovačka, hodovačka, pomihod, pamihod, pomrhod (zkratka ze středověkého pomlázkového popěvku Pomni hody do Provody = nehoduj do provodní neděle - Provody - Provodná neděle), jinde koleda, mrskut, dynovačka, binovačka (vino - bino - spletené z vinné révy), mrskačka, mrkanda, mrskut, šlehačka, tatar, kyčkovanka, sekačka, švihačka, šibačka, šibota, metla, korbáč, karabáč, kyčka, kančúch, roučačka, čugár, žila...

Mazanec

je symbolem slunce, zadělává se na Bílou neděli, dělá se ze stejného těsta jako vánočka. Dříve to však bývalo pečivo nesladké - "koláč syrnej k veliké noci" - připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec (žádoucí byl žlutý mazanec). Sladká varianta tohoto obřadního pečiva si však ponechala původní okrouhlý tvar a znamení kříže. V jiných koutech naší země se nesladkým mazancovým koláčům říkalo následovně: baba, babůvka, plecovník, šoldr, svěceník.

Jidášky

pečivo z bílé mouky a medu ve tvaru válečku, který symbolizuje provaz, na němž se Jidáš oběsil - podle křesťanského výkladu. Prozaičtější lidový výklad praví že hospodyním bylo líto zbytků těsta a dětem pekly malé figurky a zvířátka pro potěšení.

Vysévání obilí

symbolizuje počátek zemědělských prací - obvykle se vysévá tráva nebo nějaké obilí do nízké misky s hlínou, nechá se vzklíčit a zdobí se kraslicemi.



Veselé Velikonoce!

Použitá literatura:
Informační materiály Pražské informační služby
Vyšehrad, Praha 2001, Věra Frolcová: Velikonoce v české lidové kultuře
Panorama, Praha 1987, Jitka Staňková: Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska
Dona, České Budějovice 1997, Vlastimil Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje
Československá akademie věd, Praha 1968, Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého