Památky

Praha 1 - Hradčany, Loretánské nám. 7, čp. 100

Název Loreta pochází od italského poutního místa, kde se nachází Santa Casa - Svatá chýše, původně domek, obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině, kde jí údajně archanděl Gabriel zvěstoval, že se stane Matkou Boží. Odtud odešla se sv. Josefem do Betléma, kde se Ježíš narodil, a později se sem opět vrátila. Svatá chýše se už brzy po smrti Panny Marie stala uctívanou relikvií, která však byla hodně poničena po vpádu Saracénů (arabských muslimů) do Palestiny. Když r. 1291 opustilo Palestinu křižácké vojsko, stal se podle legendy zázrak. Andělé přenesli Svatou chýši nejprve do Dalmácie a odtud do města v severní Itálii, do vavřínového háje, podle nějž město nese název Loreto, latinsky Laurentum (laurus - vavřín). Archeologické průzkumy později potvrdily, že část zdiva je skutečně totožná s uvažovaným Mariiným domkem, ale pravděpodobně ho nechal ve 13. stol. převézt z Nazaretu papež. Podle italského vzoru architekta Donata Bramanteho se stavěla Loreta i v jiných katolických zemích, u nás zejména po porážce na Bílé Hoře r. 1620. Vzorem pro pražskou Loretu byla Svatá chýše v Mikulově, postavená kardinálem Diettrichsteinem, kterou obdivovala při své návštěvě hraběnka Kateřina Benigna z Lobkovic. Na stavbu pražské Lorety věnovala pozemky Lobkoviců, duchovní správu budoucí svatyně svěřila kapucínům a z Vídně povolala ke stavbě stavitele Giovanniho Battistu Orsiho. Po jeho smrti pokračoval Andrea Allio. Stavba započala r. 1626, svatyni vysvětil r. 1631 kardinál Harrach, potom byla ještě mnoho let dostavována.
Svatá chýše, pod níž je krypta rodiny Lobkoviců zřízená hraběnkou Lobkovicovou, se nachází uprostřed nádvoří, obklopeného šesti kaplemi. Chýši zdobí mramorové reliéfy Giovanniho Bartolommea Comety, který napodobil Sansovinovy originály. Jeden z reliéfů připomíná legendu o přenesení domku. Uvnitř je ve stříbrné nice 110 cm vysoká loretánská Panna Maria s Ježíškem z 20. let 17. st., vyřezaná z lipového dřeva. Soška časem zčernala, čímž se ještě více přiblížila italskému originálu ze dřeva cedrového. Svůj podíl na tom mělo i dřívější osvětlení svícemi. V chýši je uměle vytvořená trhlina podle chýše v italské Loretě, kde měl úder blesku vyburcovat vesničany k ochraně chýše ve chvíli, kdy do ní vstoupil zloděj.
Stavbu přízemí ambitů a průčelní budovy zahájil Orsi po r. 1634, kol. r. 1683 vznikla klenotnice. Mezi l. 1710 a 1717 upravil výklenkové kaple v ambitu Kryštof Dienzenhofer, rovněž tak průčelní budovu, kterou dokončoval jeho syn Kilián Ignác. Ten také v l. 1747 - 50 vybudoval 2.p. ambitů. Průčelí bylo dokončeno r. 1724 osazením aliančního znaku donátorů Filipa Lobkovice a jeho manželky Eleonory Karolíny od Jana Bedřicha Kohla. Ten je rovněž autorem některých zde umístěných soch (sv. Felix, František, Antonín, Jan Nepomucký).
Z ambitových kaplí je nejznámější kaple Panny Marie Bolestné, v níž je na hlavním oltáři nejstarší sousoší celého areálu - gotická Pieta z první pol. 15. st. Na bočním oltáři je zde ukřižovaná sv. Starosta s plnovousem, o níž praví pověst, že si plnovous vymodlila, aby se nelíbila pohanovi, kterému ji otec určil za ženu. Otec ji za to ukřižoval. Je zde fresková výzdoba od Felixe Antonína Schefflera. Ten vymaloval v r. 1750 také čtyřicet sedm symbolických obrazů na námět loretánské litanie a fresky v kupoli kaple sv. Anny a sv. Kříže. V kapli sv. Františka Serafinského a sv. Antonína Paduánského jsou oválné zlatobílé oltáře od Matěje Václava Jäckla. V prvním z nich je vrcholně barokní obraz Petra Brandla Stigmatizace sv. Františka. Obě zmíněné kaple přestavěl Kryštof Dienzenhofer.
Z obou stran Svaté chýše jsou v nádvoří na kašnách sousoší Nanebevzetí Panny Marie a Zmrtvýchvstání Krista, jejichž utorem je sochař Michal Jan Brüderle. Po jeho smrti práci dokončil Richard Prachner.
Rozšířením prostřední kaple východního ambitu vznikl kostel Narození Páně, jehož oltář nese stejnojmenný obraz, dar hraběnky Marie Markéty Valdštejnové, rozené Černínové z Chudenic. Ta také podnítila a financovala rozšíření kaple a poté stavbu kostela, kterou v letech 1734 - 37 řídil Jan Jiří Aichbauer. Kostel je typicky barokní stavba s výrazným rokokovým interiérem. Sochařskou výzdobu provedl Matyáš Schönherr (hlavní oltář, kazatelna, oratoř, čtyři sochy po stranách kostela a dva boční oltáře) a Michal Jan Brüderle ( čtyři dvojice andílků na bočních oltářích). Na klenbě kostela jsou fresky Narození Páně a Klanění tří králů od Jana Adama Schoepfa a zejména freska Václava Vavřince Rainera Obětování Páně z r. 1738. Obraz sv. Agáty a Apolonie namaloval pro kostel Antonín Kern.
Terasa před průčelím Lorety je rámována balustrádou s pískovcovými sochami andílků od Ondřeje Filipa Quittainera (většinou kopie). Průčelí dominuje věž z roku 1693, ve které je umístěna proslulá zvonkohra. Zkonstruoval ji hodinář Petr Neumann roku 1694, zvonky odlil amsterdamský zvonař Claudius Fremy. Zvonkohru financoval a Loretě daroval malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Zvony jsou nehybné, rozeznívají je kladívka, která uvádějí do pohybu údery na klaviaturu. Sedmadvacet z třiceti zvonků zní v rozsahu dvě a čtvrt oktávy (ke třem nejmenším není zavedena mechanika). Zvonkohra se poprvé rozezněla 15. srpna 1695. Má dva systémy: jeden ovládá hodinový stroj a každou celou hodinu hraje automaticky mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujem Tebe, druhý systém je ovládán hudebníkem, který může hrát různé skladby ovšem v omezeném rozsahu oktáv. Zvonky rekonstruovala v 90. letech 20. st. dílna mistra Manouška ze Zbraslavi.
V lednu r. 2002 vyhlásil kardinál a pražský arcibiskup Miloslav Vlk statut kostela jako poutní kostel Narození Páně s loretánskou kaplí v Provincii kapucínů.

Legenda o vzniku zvonkohry
Kdysi žila na Novém Světě chudá vdova, která měla tolik dětí, kolik bylo zvonků v Loretě. Schovávala pro ně stříbrňáky, dar od jejich kmotřenky, který měly dostat, až dorostou. Rodinu však postihl mor a začalo umírat jedno dítě po druhém. Matka vždy vzala jeden peníz na vypravení pohřbu a ještě zbylo na zvonění umíráčku jedním z loretánských zvonů. Když takto vyprovodila své poslední dítě, onemocněla sama. Posteskla si jen, že už nemá nikoho, kdo by se na poslední cestě postaral o ni a v tu chvíli se rozezněly všechny zvonky krásnou melodií. Vdova se zaposlouchala do zvuků, které jí připomínaly hlásky jejích dětí a s klidem a mírem ve tváři usnula navždy.
Zvonkohra od té doby zní každou celou hodinu od 8 do 18 hodin.

Loretánský poklad
Kateřina Lobkovicová věnovala Loretě jmění, které vytvořilo základ Loretánského pokladu. To umožnilo též vybudovat v přízemí kol. r. 1683 klenotnici, kterou v r. 1882 upravil architekt Josef Mocker. V r. 1962 byla v prvním patře otevřena nová klenotnice podle projektu arch. Karla Vacka. Předměty Loretánského pokladu v klenotnici uložené pocházejí nejčastěji ze 17. a 18. st. Jsou to převážně monstrance, kalichy, oltáříky, miniatury a další votivní dary. Nejstarším předmětem je gotický kalich z r. 1510, dar Kryštofa Ferdinanda Popela z Lobkovic. Nejznámějším předmětem je diamantová monstrance zvaná Pražské slunce. Hraběnka Ludmila Kolovratová dostala od svého třetího o 35 let mladšího ženicha k sňatku šest a půl tisíce diamantů a určila ve své závěti, že z nich má být vyrobena monstrance pro Loretu. Monstranci vyrobili vídeňští zlatníci podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Ehrlachu r. 1699. Je z pozlaceného stříbra, ozdobená 6222 diamanty, ostatními byla placena práce. Monstrance váží 12 kg. Koruna monstrance je komponovaná jako slunce. Nad zeměkoulí s oblaky na půlměsící s lidskou tváří je Panna Marie Immaculata (tj. Neposkvrněná) s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Ve sluneční koruně je Duch svatý v podobě bílé smaltované holubice. Druhý nejbohatší kus pokladu je Prstenová monstrance, vyzdobená šperky odkázanými Panně Marii Loretánské (téměř 500 diamantů, dvěstě rubínů, smaragdy, perly aj.) a třinácti osmihrannými kamejemi s portréty habsburských panovníků. Další je např. Velká perlová monstrance, zdobená závěsy z perel a diamantů, Malá perlová monstrance s bíle smaltovanými kvítky a krásnými perlami a další vzácné předměty.