Památky

Praha 1 - Malá Strana, Karmelitská, Praha 1, čp. 385 a 528


Kostel byl postaven v letech 1611 - 12 německými luterány a zasvěcen Nejsvětější Trojici. Jméno architekta této první barokní stavby v Praze neznáme. Stavba je však velmi podobná kostelu v Neubirgu na Dunaji od rudolfinského dvorního umělce Josefa Heintze. Je pravděpodobné, že jeho koncepci dotvořil císařský architekt Giovanni Maria Filippi. Po vítězství protireformace daroval kostel v r. 1624 Ferdinand II. za odměnu řádu bosých karmelitánů, kteří se zasloužili o vítězství císařského vojska v bitvě na Bílé Hoře. Ti jej zasvětili Panně Marii Vítězné, přestavěli a v jeho blízkosti vybudovali klášter. Na náklady generála Baltasara de Marradas bylo vystavěno v letech 1636 - 44 dnešní průčelí. Původně, když tu sídlili luteráni protestanté byl vchod do kostela od Petřína a oltář byl dle zvyku směřován k východu. Aby se odlišil styl katolíků od původních protestantů, byl právě vchod do kostela vytvořen posléze na opačné straně, čili do dnešní Karmelitské ul. V baroku se však začalo více hledět na celkovou stavbu než na tradiční orientaci kostela. Karmelitáni v původně prostém jednolodním kostele vybudovali kruchtu, hluboké kněžiště a přistavěli věž. U kláštera vybudovali Seminářskou zahradu, v níž v umělých jezírkách pěstovali žáby a ryby na postní stravu. Klášter karmelitánů byl roku 1784 za Josefa II. zrušen a kostel přešel pod správu maltézských rytířů. V současnosti jej opět spravují karmelitáni.
Hlavní raně barokní oltář z roku 1716 je charakteristický střídáním černi a zlata. Upravil jej Jan Ferdinand Schor, zdobí ho nová socha Madony od Jindřicha Čapka staršího. Na stěně kněžiště visí obraz proroka Eliáše od Petra Brandla, od něj jsou i obrazy na bočních oltářích: sv. Josef, sv. Šimon a sv. Jáchym a Anna z roku 1722. Na oltáři sv. Terezie jsou obrazy Johana Georga Dietricha a sochy Jana Jiřího Bendla. Většina děl, která zdobí interiér kostela vznikla v 17. a 18. st. Vlevo od vchodu je pozdně gotická mramorová křtitelnice přenesená sem z kostela P. Marie pod řetězem.
Ve věži kostela jsou tři zvony. Dva, i když přelité, jsou původní. Ten s hlubším hlasem, dílo zvonaře Brikcích z Cimburku z r. 1595 byl nazván jménem Jan Hus, po přelití v r. 1829 jej zvonař Karel Bellman nazval Jan Křtitel. Menší ze zvonů má jméno Jeronym. Oba jsou z doby, kdy kostel spravovali luteráni. Jen třetí zvon pořídili v r. 1718 karmelitáni.

Pod kostelem je rozlehlá krypta z roku 1666 s rakvemi karmelitánů a jejich příznivců ze 17.a 18. století. Je ve špatném stavu, neboť sem v minulosti několikrát vnikla voda a velkou část mumifikovaných těl poničila. Do r. 1716 zde bylo pohřbeno přes 200 osob. Kromě karmelitánů také např. španělský vojevůdce Don Baltasar de Marradas, Barbora Valdštejnová, rod Dietrichsteinů, ale také např. známá kráska Terezie Fröhlichová, která zde dle pověsti zemřela v den svatby s ženichem, kterého nechtěla. Dochovalo se i několik rakví s ostatky dětí. V posledních letech byla krypta z velké části upravena, zmizely původní malované rakve s ozdobným kováním a většina mumií byla přemístěna. Zůstaly tu pouze jen tři nejzachovalejší, jsou ve skleněných rakvích. Krypta je veřejnosti nepřístupná.

Od r. 1628 je v kostele umístěna proslulá soška Pražského Jezulátka, známého v katolických zemích jako Bambino di Praga. V polovině 16. st. přivezla sošku do Čech nevěsta Vratislava z Pernštejna, Maria Maxmiliána Manriquez de Lara. Později věnovala sošku své dceři Polyxeně k sňatku s Vilémem z Rožmberka k ochraně rodinného krbu. Teprve v druhém manželství po smrti Viléma měla Polyxena se Zdeňkem Popelem z Lobkovic syna Václava Eusebia. Soška měla podle tradice přejít na dceru, a tak ji Polyxena darovala řádu karmelitánů. Později se k sošce pojila pověst o zázračné pomoci při moru, drancování apod., protože klášter zůstal při několika příležitostech ušetřen. V období třicetileté války se soška ztratila, objevena byla r. 1638 za oltářem s uraženýma rukama a musela být opravena. R. 1651 byla nesena v procesí po Praze a dostala přídomek Milostné Pražské Jezulátko.Po zrušení kláštera Jezulátko opatrovaly sestry z řádu anglických panen. Lidé se k sošce vždy obraceli s prosbami o pomoc, nejvíce je uctívána ve Španělsku, Itálii, v zemích Latinské Ameriky a na Filipínách. Soška Jezulátka dokonce pomáhala misionářům před 400 lety sjednotit Filipíny. Dar kopie Jezulátka přinesl tehdy na souostroví, kde se permanentně bojovalo, společnou modlu, která znamenala sjednocení.
Proslulá vosková soška je španělská práce ze 16. století. Je 45 cm vysoká, vnitřek je potažený plátnem a pokrytý voskem. Vlasy původně tmavé byly později přebarveny naplavo. Pravou ruku má zdviženu k požehnání, v levé ruce drží pozlacenou zeměkouli s křížem, na prsou má velký kříž. Je umístěna na středním oltáři vpravo, vytvořeném roku 1776 Františkem Lauermannem z umělého mramoru a vyzdobeném sochami od Petra Prachnera. V r. 1741 vyrobil stříbrnou skříň pro sošku malostranský zlatník Jan Pakeni.
Jezulátko používá 2 korunky a asi 46 šatiček. Zvyk oblékat Jezulátko je prastarý. Velmi stará je i funkce jeho šatnářek, která se svěřuje od r. 1747 anglickým pannám. Šatičky se střídají 10 x do roka podle období. Např. O Velikonocích má bílé, O Bílé neděli červené, v adventu fialové apod. Nejvýznamnější jsou šatičky, které vlastnoručně vyšívala sama Marie Terezie (zelené se zlatou výšivkou), jsou mezi nimi např. čínské a vietnamské oblečky nebo šatičky věnované v r. 1996 španělským rodem Manriquez de Lara, ušité ze starodávného kněžského oblečení aj. Z oblečení a dalších náboženských předmětů bylo vybudováno malé muzeum.
17. 9. 2007 v postranním oltáři umístěna kopie sochy Panny Marie z poutního místa Aparecida (Brazílie).
V roce 2008 byla dokončena restaurace obrazu Panny Marie Mantovské umístěného v apsidě.